29/09/2026
Je mi blbě dneska.
I psychicky.
Takový ten den na h***o.
A tak si tak přemýšlím.
A přemýšlím i nad tím, jak jsou pro mě těžké sociální sítě.
Protože v běžném životě jsem všude vidět a slyšet. 😄
Jsem ukecaná, společenská, nemám problém se s lidmi bavit, vystoupit před lidi nebo být středem pozornosti.
Ale na sockách ne.
Tam mám nějakou brzdu.
Nerada se fotím.
Nerada se natáčím.
Nemůžu se slyšet na videu.
A když už něco natočím, desetkrát si to pustím a desetkrát přemýšlím, jestli to vůbec zveřejnit. 😂
A tak se nefotím.
A nenatáčím.
Jenže pak si uvědomuju, že sociální sítě jsou dneska docela velká součást mojí práce. A že když se tady neukážu já, ukazuje se jen moje práce.
Výsledky.
Obočí.
Fotky.
Před a po.
Ale za tím vším jsem pořád já.
A možná je právě tohle něco, co se teď učím.
Nebýt pořád schovaná za svou prací.
Nechci ze sebe dělat někoho, kdo bude každý den natáčet stories, mluvit do kamery a dokumentovat úplně všechno.
To prostě nejsem já.
Ale zároveň nechci, aby mě moje vlastní brzda připravovala o věci, které bych tady chtěla sdílet.
Takže jestli se tu čas od času objeví moje ksichtíčko, nějaké video nebo něco osobnějšího… 😅
tak vězte, že to pro mě možná není úplně samozřejmá věc.
Je to můj malý výstup z komfortní zóny.
A dneska, kdy mi je blbě a mám den na h***o, jsem si řekla, že to prostě napíšu. 🤍
