08/12/2025
Leoš Mareš: I když se svět ptá „Kdy se vrátíš?“, tělo i hlava mají vlastní kalendář
Když odejde parťák, nezmizí jen hlas. Zmizí kus života. Mareš po smrti Patrika Hezuckého nevysílá — a není se čemu divit. Smutek má vlastní čas a nikdo ho neurychlí.
Jsou chvíle, kdy se svět ptá, ale člověk odpovědět neumí.
Smrt Patrika Hezuckého otřásla tisíci lidí. Fanoušky, kolegy, rodinou. A samozřejmě i Leošem Marešem, který s ním sdílel mikrofon, tempo, rytmus i obyčejné všední dny dvacet osm let. To není spolupráce. To je životní pouto. A když jedno takové praskne, nevysílá se druhý den. Nevysílá se ani třetí.
A já nechápu, že to ještě někdo musí slyšet: Mareš není stroj.
Když zemře člověk, kterého jste měli každý den vedle sebe, nezhroutí se svět naráz. Zhroutí se v tichu.
Nejprve přijde prázdno. Pak úleva, že už nebojuje. A hned za ní bolest, která sedí na hrudníku jako kámen.
A teprve potom přijde tma. Taková, ve které člověk vidí vzpomínky ostřeji než realitu. Smích, fóry, zažité signály, které měli Mareš s Hezuckým vychytané jako málokdo.
A teď je tam ticho. Ticho, které nejde „přehrát“, obejít ani přemocí vynutit návrat.
Někdo říká: „Ale posluchači čekají.“
Ano, čekají. Ale člověk, který ztratil parťáka půlky života, nesmí ze sebe vyrvat sílu jen proto, že někdo chce slyšet show. Smutek není dovolená. Není to pauza. Je to stav, který převezme tělo i hlavu, ať chcete, nebo ne.
A psychologové to říkají jasně: zármutek se nedá uspěchat.
Tělo si vezme čas.
Hlava si vezme čas.
A Mareš si ho teď prostě vzít musí.
A ano… něco o tom vím. Ale jen tolik, kolik je potřeba.
Když mi bylo šestadvacet, zemřela mi maminka.
Měl jsem vedle sebe šestnáctiletého bráchu a svět se během jednoho rána převrátil naruby. Rok jsem jen fungoval — bez barvy, bez hloubky, bez skutečného prožitku.
A slzy? Ty přišly až po roce.
U terapeuta.
V jediné minutě, kdy jsem konečně nemusel nic vydržet.
A tehdy jsem pochopil, že smutek má vlastní kalendář. Přijde, až když máte sílu ho vůbec unést.
A právě proto rozumím tomu, co Mareš teď dělá.
Neschovává se. Jen nechává tmu přejít.
Pátek bude rozloučením. Teprve pak bude možné přemýšlet, jestli se vrátí v pondělí, nebo až o týden později.
A víte co?
Je to jedno.
Nikdo by neměl stát se stopkami u dveří člověka, který právě přišel o kus života.
A i kdyby se vrátil až 15. prosince, nebo ještě později — pořád to bude správně.
Protože kalendář smutku se neřídí vysílacím časem.
Řídí se srdcem.
Nechte ho truchlit.
Nechte ho nadechnout se.
Nechte ho přijít ve chvíli, kdy první slovo nebude bolet.
* * *
Děkuji za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
