Značku Adelaide jsem založila v roce 1995, ale v mé hlavě toto jméno existovalo už v osmi letech a přišlo s mým prvním výrobkem. Ušitým, malým, bílým beránkem v krabičce, která byla opatřena nejen logem Adelaide, ale i čárovým kódem. Čárové kódy mě v dobách hluboké totality naprosto fascinovaly a šlo mi o ně více, než o výtvory samotné. Tenkrát to byl dárek pro moji maminku k narozeninám.
Šťastné
devadesátky. Z dnešního pohledu něco nemyslitelného. Holka, co barví trička, má obchod na Václaváku a v Kaprově ulici. Za ty roky se móda i značka mnohokrát měnila, vyvíjela a vyvíjí dál. Stejně jako já. Už nejsem bláznivá holka, ale máma dvou dětí, manželka a taky živitelka několika dalších skvělých lidí, kteří se mnou můj projekt sdílejí už spoustu let. Tak jako roste člověk od dítěte ke starci, roste i Adelaide. Jediné, co u nás přetrvává, jsou naše hodnoty, nadšení a chuť jít společně dál. Nevím jak vy, ale já si nesmírně vážím lidí, kteří něco opravdu umí. Třeba pekaře, co upeče poctivý rohlík. Vím, kolik je za tím práce. Domyslet technologii a nic nezrychlit, prostě dát zákazníkovi to nejlepší. Nepohybuji se v trendech, ani EKO ani BIO v prvoplánu dnešní doby. Samozřejmě, že námi používané barvy jsou ekologické a šetrné k životnímu prostředí, jen to tak nějak nepotřebuji říkat na první dobrou. Naše výrobky nejsou vyráběny v daleké Africe, ale za každou jednotlivou věcí stojíme my, naše nápady a spousta hodin kreativní práce. Dětství a počátek. Na počátku všeho je vždy rodina. Maminka Radka (výtvarnice, emailérka), tatínek Vít (intelektuál, novinář a hispanista, mimochodem ve Španělsku byl až pět let před svojí smrtí) a tři dcery Magdaléna, Kristina a já…já prostřední. Vyrůstala jsem v prostředí, kde umění a tvorba byly denním chlebem. Maminka tenkrát pracovala v divadle a vyráběla loutky a divadelní rekvizity. Náš domov bylo velké divadlo a výtvarná dílna v jednom. Pamatuji si, jak si všichni naši kamarádi chtěli chodit hrát jenom k nám. U nás se nejen tvořilo, u nás existoval svět plný fantazie. Máma nás všechny tři podporovala a podněcovala k tvorbě, dýchali jsme umělecký vzduch už od malička a je nám to přirozené. Mimochodem, vždy v době Vánoc se mi vybavuje, jak jsme se obdarovávali dárky. Nešlo totiž ani tak o to, co je vevnitř, ale o neuvěřitelnou fantazii, jak bude dárek zabalený, kolik vrstev v něm bude, kolik humoru náš nápad nabídneme. A tak to mám vlastně pořád. Dospívání a hledání. Moje dospívání tak zajímavé nebylo. Škola mě moc nebavila a tak jsem se ocitla na zdravotní škole a čtyři roky prožila v subjektivním (možná objektivním) pocitu, že jsem divná. Všechno bylo nějak mimo mě. Zatímco spolužačky běhaly po diskotékách, já seděla doma a pořad něco vyráběla. Budila jsem možná dojem dětinskosti, nedovedla jsem se zařadit a více a více utíkala do světa fantazie. Možná že tento pocit mě přivedl k prvnímu výrobku Adelaide. Černému odsavenému tričku. Prostě černé tričko s aplikací, kterou jsem tehdy tvořila savem a injekční stříkačkou. Z dnešního pohledu depresivní vyjádření duše. Ale líbilo se, nebyla jsem sama, kdo si ho chtěl obléct. Od trička k šatům. Ukázalo se, že odsavené tričko byl na tu dobu trhák. Nejprve ho oblékli všichni moji kamarádi, vzápětí jsem je začala vyrábět pro výtvarné galerie, kterých bylo po revoluci jak hub po dešti. Začalo mě to živit a brzy přišla i myšlenka „proč jen trička, proč ne i šaty a proč jen savit, proč i nebarvit.“ Barvení jsem znala z dětství, kdy nám máma barvila cvičky, pošívala je korálky a vyráběla z nich balerínky. Bylo mi čerstvých dvacet a já se bez zkušeností a s omezeným rozpočtem vrhla do šití. Našla jsem si lidi na všechno, co jsem neuměla. Vrhla se do výroby a otevřela svůj první obchod. Tehdy jsem také poprvé použila název Adelaide – přezdívku z dětství. Původně jsem ho zamýšlela jako pracovní název, ale už mi zůstal. Barvila jsem doma na kuchyňském sporáku. Bylo to hodně divoké období. Všude po bytě se sušilo zboží, všechno bylo od barev a trochu jsem tím lezla na nervy i jinak tolerantním rodičům a sestrám. Dodnes jsem jim nesmírně vděčná, že to se mnou vydrželi. Jízda a pád. S prvním obchodem přišla rychle chuť mít další. V devadesátých letech toho na trhu moc nebylo a o zboží byl obrovský zájem. Nestačila jsem vyrábět ani přemýšlet. Zastavit se a uvědomit si, pro koho to všechno dělám. Všechno bylo hektické, výrobní proces zdlouhavý a pracný, začalo se vytrácet nadšení, myšlenka i chuť. Najednou jsem měla pocit, že mám udělat něco úplně jiného, nového, překvapivého. Někam se zásadně posunout. Ale nějak jsem zapomněla, že tvořím módu pro konkrétní, „moje“ ženy, které se těší, až přijdu s novou barevnou kolekcí. Že je překvapím nápady, střihy, barevnými kombinacemi. A já najednou vyjela s minimalistickou, černo-bílou kolekcí pro někoho úplně jiného. Naprosto jsem je zradila. Dneska už nevím, proč jsem to udělala. I to jsem byla já. Mám ráda barvy i naprostou jednoduchost, ale neuměla jsem v tom najít rovnováhu. Rozhodně jsem dostala tak silnou zpětnou vazbu, že se během týdne můj obchod vždy plný švitoření, vyprázdnil a byl konec. A já jsem ze dne na den se vším skončila. Unavená, zklamaná, vyhořelá. Jako Fénix aneb zpátky k tričku. Po roce odpočinku a odstupu se mi začalo stýskat. Zjistila jsem, že bez tvoření nemůžu žít, že to nejsem já. Z posledních zbytků oblečení, které mi zůstaly ze zavřených obchodů, a z posledních peněz jsem si koupila trička a pronajala malý obchod u Žižkovské věže, k němuž patřily i sklepní dílny. Začala jsem znova, i když tentokrát to bylo o dost těžší. Devadesátky byly pryč. Nastoupila spousta nových značek a já musela začít od začátku. V této době jsem poznala svého současného manžela Petra. Začali jsme spolu budovat život, pak byt, rodinu. V této době jsem ještě vůbec netušila, že nebudeme jen parťáci v životě ale i v práci. Já a Petr – parťáci v životě i v práci. Spolu jsme si zařídili sítotiskovou dílnu. Petr se naučil tisknout a nám se otevřely nové možnosti. V roce 2006 jsme otevřeli opět obchod v centru, pak e-shop a doteď spolu tvoříme pár, který je spolu v dokonalém uměleckém souladu. Petr totiž začal tvořit něco, co moji tvorbu doplňuje, co však přitom zůstává jeho vlastní cestou sebevyjádření. Jednotlivým zapomenutým kouskům starého nábytku dává svůj vlastní výtvarný příběh. Ze starých stolků, stolů, truhel nebo dědictví po dědečkovi se díky jeho tvorbě stává neopakovatelná součást vašich domácností. Často si říkám, jestli mu to za to stojí, když vidím, kolik řemeslné práce nad tím musí strávit. Nejdřív jednotlivé kousky nábytku najít někde v haraburdí starých bazarů, pak dát do kupy, a teprve potom tvořit a patinovat, začít vrstvit neopakovatelný příběh. Vzájemně se oba doplňujeme, posouváme, kritizujeme, hádáme o barvě, plánujeme, vychováváme dvě děti. Spolu teď tvoříme příběh naší společné značky Adelaide. A co napsat na závěr? Ani jednu věc, kterou jsem na cestě životem s Adelaide udělala, bych nezměnila. Všechny chyby mě posunuly dál a všechny úspěchy mi daly chuť do práce. Za nic se nemusím stydět. Nikdy jsem nezradila sebe ani druhé. V klidu si jdu životem se svým darem, talentem, konceptem, i když možná na dnešní dobu nemám tu potřebnou dravost. A stále spolu s lidmi, které to baví stejně jako mě. Je to vlastně jeden velký zázrak, že můžeme dělat to, co opravdu milujeme. A děkuju Vám všem, komu se naše tvorba tolik let líbí.
