03/02/2023
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU A OVLADAČE
Je to již rok, co moje velká hlavička vykoukla na svět a má již jedenáctikilová maličkost začala svou (nepřetržitou) pozorností obšťastňovat mé drahé rodiče.
A za ten rok jsme si na sebe vcelku zvykli.
A to natolik, že ten náš společný život začal být lehce stereotypní.
Pořád to samé dokola- ráno vstávat, jídlo, hraní, jídlo, procházka, jídlo, spaní a tak pořád dokola, sem tam zpestřené kontaminací plínky nebo novými barevnými, ještě funkčními, kolíčky na prádlo. Nejen já, ale i rodiče se evidentně začali nudit. Víc seděli, víc v klidu jedli, víc v klidu spali.
Začal jsem o ně mít strach. Co když už jim začal ten podzim života? Co když už to bude jen horší- budeme společně sedět v kostkovaných televizních dekách na gauči a sledovat Růžovku, nebo hůř- začnu v kočárku vozit já je?
No šla z toho na mě deprese.
Ale odmítl jsem přihlížet, jak moji rodičové pomalu ulehají do rodinné hrobky, a začal jsem jednat.
Vymyslel jsem jim bojovku, co je zvedne z gauče. Schoval jsem jim ovladač. A protože nejsem troškař, tak jsem jim ty ovladače schoval rovnou dva.
Byl jsem na sebe pyšný. Usedl jsem do houpacího medvěda a spokojeně sledoval, jak rodiče s baterkou v ruce pobíhají po temném bytě, protože jeden ze schovaných ovladačů byl od stropního světla.
Jako lovci pokladů by se neuživili, neboť ovladače jsou i po týdnu stále nezvěstné.
Takže až se zas začnou jejich životní cesty ubírat směrem ke krematoriu, schovám jim něco dalšího.
Myslím, že mobilní telefon bude ta správná volba.
