Pst Toto se neprozrazuje

07/12/2022

Pst! Toto se neprozrazuje - TAJEMSTVÍ KE SDÍENÍ
BUCHTIČKY SE ŠODO A KAKAEM K OBĚDU
PŘÍBĚH PRO DĚTI, JEJICH RODIČE, BABIČKY A DĚDEČKY
Umíte udržet dětské tajemství? Tak ho, prosím, neprozrazujte. Nikdy a nikomu! To se prostě nedělá. Platí to nejen pro dospělé, ale i pro děti, kteří si mohou tento příběh jedné školy přečíst. Nebo jim ho mohou přečíst rodiče, aby se ani malé děti nemuseli bát, že je ve škole čeká děsivé prostředí. Ona je tam totiž celkem legrace. Takže – přivřete všichni oči, odložte bundy, vezměte si přezuvky a pojďme se na to naše tajemství trochu podívat.
Jmenuji se Andy a na první pohled vypadám jako obyčejná houba na tabuli ve škole. Jsem zpravidla tam, kde mě kdo odloží. Málokdo si však dovede představit, že mám duši a že se na děti těším. Nejhorší jsou tak pro mě prázdniny, kdy jen tak polehávám a nemohu nic a nikoho pozorovat. Ovšem během školního roku, to je báječný život!
Už týden před 1. září přichází paní učitelka nebo pan učitel. Jemně mě vezme do rukou, abych neupadla, na to si dávají všichni pozor.
No a pak mě vyzkouší. Vezme si do ruky fix, udělá nějakou čáru nebo vlnovku a já letím v rukách kantora zpravidla zprava doleva a jak do té čáry na tabuli vrazím, hned jí jazykem slíznu a za pomoci slin pak i polknu.
Jazyk normálně nevyplazuju, nejsem nevychovaná, ale při mazání musím. To však nikdo nevidí a ani nemůže, protože ten mám na černé podložce, která je celá na bílé ploše tabule.
A jakmile máme smazáno, začíná mé těšení se na děti. To už vím, že se jen párkrát vyspím a přijdou. Mrzí mě, že nevidím na dveře, takže nikdy nevím, jestli půjde o prvňáčky nebo druháky nebo třeťáky. Letos třída, ve které jsem, vyfasovala čtvrťáky. Je to třída 4. A, což už jsou velké děti, které školu znají jako své boty!
Láká mě to jejich štěbetání o tom, kde byli na prázdninách. Být houbou totiž má i své nevýhody. Nikdy jsem nezažila prázdniny u moře nebo u babičky a dědečka. To znám jenom z vyprávění dětí.
Já jsem na začátku roku nejvíce zvědavá, kam si kdo sedne a jak se ke mně bude chovat. Také mě zajímá, jak se děti budou chovat k sobě a jaká bude paní učitelka nebo pan učitel.
Letos jsem vyfasovala paní Makovcovou. Tu znám já a ona zná mě, i když vůbec neví, že jsem živá. To by se mě totiž lekla! Dovedete si vůbec někdo představit, že by mě vzala do ruky a já bych jí řekla: „Paní učitelko, chytněte mě, prosím, jemněji, ať to tolik nebolí nebo tady vypustím duši.“ To by jí mohlo přivodit infarkt!
No a tak i když jsem tady v partě s tabulí, kružítkem, pravítkem a křídami, stolky a židlemi, které jsou živé stejně jako já, děláme všichni dohromady, že jsme tělo bez duše. Všichni se však 1. září postavíme do pozoru a budeme s třídou celý rok.
Sešla se nás letos ve 4. A celkem pěkná parta. Všichni jsme mladí, protože škola je nová. Jen někdo je starší, pokud byl dlouho ve skladu továrny, kde se vyrábí školní pomůcky, než si nás pan ředitel vybral a nechal přivézt.
Největší kamarádkou Andy je tabule. Mají k sobě jaksi nejblíž, protože Andy si lebedí na hrudi Kláry. Tak se tabule jmenuje, Klára Zelenobílá. Bílá je uvnitř, kde má magnetickou plochu, na kterou se dá i promítat a zelený má kabátek, na ten se píše křídou.
Klára má díky své ploše velký přehled, co se děje ve třídě! Ovšem tak kamarádská jako Andy není.
Když jsou děti zkoušené, mají psát na tabuli a něco nevědí nebo napíší špatně, pěkně to tam nechá, aby to paní učitelka nebo pan učitel viděli a mohli to opravit. Přitom by se toho olik nestalo, kdyby ji jen jakoby náhodou ukápla slza a chyba by zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, říká si často Andy v duchu.
„No co, každá jsme jiná,“ nechce nad tím moc přemýšlet.
Občas se přesto hádají. To se Klára naježí a schválně dělá všechno proto, aby Andy nemohla nic smazat.
Už i v prvních lavicích si toho všimli! Ty se jmenují Tonda, Magi a Wenzig, všechno kluci. Tonda je pravé jméno, Magi a Wenzig jsou přezdívky. Tak jim prostě všichni říkají. Ve skutečnosti je Magi Martinem a Wenzig Vaškem.
Do nich jsou zastrčeny Ivana s Květou u Tondy, Zdenka se Zuzanou u Wenziga a Martin má u sebe Nelu a Martinu.
Židličky, to jsou kamarádky největší! Ani jedna druhou nepomlouvá, což se vůbec nedá říct o jiných předmětech ve škole nebo učitelkách a učitelích či dokonce o dětech!
„To je ale k…a,“ řekla jednou dokonce žákyně 2. B, která seděla na Nele o spolužačce Ivance, která měla židličku Květu.
Nelu to ale mrzelo, a tak to pošeptala o přestávce židličce Zuzaně, ta to řekla židli Zdence a od té se to dozvěděla Květa. Tichá pošta se podobnému předávání vzkazů říká, ale stává se u ní, že co řekne první, nemusí se dozvědět poslední. Jak zpráva letí třídou, dochází k jejímu zkomolení, protože ne každý slyší dobře, ale i tak vzkaz předá.
Takže na začátku to byla k…a a Květa se dozvěděla, že o Ivaně, která na ní sedí, se řeklo, že je jako tráva. Tak ji napadlo, že to nějak souvisí s rozcuchanými vlásky Ivanky, trochu sebou škubla, Ivanka spadla na zem a protože se při zvedání trochu rozcuchala, utíkala hned na záchod se učesat.
Ale to bylo v loňském školním roce, dnes je život se čtvrťáky úplně jiný!
Kluci mají o přestávkách chuť vrážet do svých židliček, různě je přesouvat, měnit si je mezi sebou a dokonce se na nich během vyučování houpat, až je paní učitelka musí napomínat! Vůbec si totiž neuvědomují, jaká je to bolest.
Židlička je na všech čtyřech, ale když se na ní někdo houpe, hrozně moc se namáhají nohy. No sami si to zkuste někdy v tělocvičně! Dejte ruce dopředu před sebe na zem i začněte se houpat na nohou, ty ruee prostě zvedněte a zakloňte se.
To vás za chvilku rozbolaví celé tělo.
Takže jsme vlastně všichni ve třídě rádi, když si toho učitel nebo učitelka všimne a žákyni nebo žáka napomene. Doufáme, že letos bude mít paní Makovcová oči jako na šťopkách a každému napíše poznámku, aby byl ve třídě klid.
I když je Andy největší kamarádkou Kláry, jsou každá úplně jiná! Nejen velikostí, ale i povahou. Andy si vezme každý do ruky, jako houba sice není úplně k rozmačkání, má pevnou strukturu, ale je jako hračka.
Klára si jako školní tabule, největší předmět ve třídě, o sobě myslí, že je i nejchytřejší. Ovšem to, že na ní všichni píší písmenka a číslice, dokonce se na ní pouští i video, neznamená, že si úplně všechno zapamatuje!
Je pak z toho všeho, chudák holka, nervózní a podle toho se chová.
Jednou dokonce naschvál napsala ve slově MAMINKA, které měl na tabuli napsat nový žák David, který se přistěhoval o prázdninách do naší vesnické školy z Prahy, chybu. David to napsal správně, ale Klára dopsala čárku tak, aby to nikdo neviděl a paní učitelka četla, že David napsal slovo MAMYNKA.
„Podívej se na to ještě jednou, Davide, jestli tam nemáš chybu,“ řekla mu paní Makovcová. David se podíval a vzlykl. Vzal do ruky Andy a chtěl čárku v písmenu Y umazat, ale právě to mu najednou vůbec nešlo: „Nic se neděje, to se u nás doučíš,“ řekla mu paní Makovcová a poslala ho, aby si sednul do lavice.
Chlapec celou dobu plakal a přemýšlel, jak je možné, že mu chybu nešlo opravit.
To jasno měla jen Klára a Andy! Andy totiž při mazání poctivě vyplázla jazyk a snažila se čárku ve slově Y odstranit, ale ani jí to nešlo. Hned tak věděla, že to je naschvál Kláry a byla na tabuli pěkně naštvaná!
Potichu na ní křičela: „To si tomu dítěti dělat neměla,“ ale Klára si stála za svým: „Podívej se na něj, vždyť dnes nemá ani bačkory na přezutí a celou dobu vyrušuje,“ obhajovala svoji zlomyslnost.
O přestávce, když šla služba mazat tabuli, dokonce rychle zavřela jedno křídlo dveří a Majdě, která mazala, tak skřípla ruku do magnetické části.
To už ovšem Andy nevydržela a začala se dohadovat s fixama, které byly vedle ní na rantlu tabule: „Dělejte pěkně tlusté čáry, ať si to ta zlá tabule zapamatuje,“ radila jim a každá jí řekla, že to udělá.
Když je totiž na tabuli silná čára od fixy, její mazání jde pomaleji, musí se přejet houbou třeba dvakrát a to Klára nemá ráda.
Za vyučenou však dnes potřebuje, dospěla k závěru Andy. Nedovedla si totiž představit, že by třída 4. A měla zlou tabuli. To by se s Klárou Zelenobílou pak nikdo nebavil a dětem by nedělalo radost ani chodit do školy!
Příležitost byla hned třetí hodinu dopoledne.
„Nakreslíme si nyní hodiny,“ řekla paní učitelka Makovcová hned, jak zazvonilo. To byl pokyn pro děti, aby si každý otevřel sešit, vzal do ruky pastelku a kreslil podle náčrtu paní učitelky.
„Udělám vám je větší, aby viděl každý i vzadu a nakreslím na ně, že máme čtvrt na jednu,“ to je 12,15, dá se také říci a už psala a kreslila. Těmi nejsilnějšími čarami, jaké která fixa dokáže!
Fixky na magnetickou tabuli leží vedle různobarevných kříd. Fixky, to jsou princové a princezny vedle kříd. Nejsou ušmudlané a nikoho nezašpiní jako křídy. Také tvoří samostatnou partu. Dožívají se oproti křídám také vyššího věku, protože jsou hezky obalené v plastovém pouzdře, ze kterého jim však při psaní mizí pomaličku barva.
Zpravidla jsou v každé třídě fixy čtyři. Černá, Červená, Zelená a Modrá. Dokud spolu leží v pouzdře u paní Makovcové, mezi sebou se nehádají a vypadají jako když táhnou za jeden provaz. Stačí však, aby je paní učitelka rozbalila a vyndala a už to mezi nimi začne hučet.
„Já jsem nejdůležitější, mě si učitelé i děti berou do ruky nejčastěji,“ vysvětluje všem Černá, která by chtěla být za každou cenu bossem celé party. „Co to povídáš? Modrou se píše ve škole častěji,“ skáče jí do řeči Modrá.
Červená si uvědomuje, že když kdokoliv udělá chybu, je to právě ona, která na ní ukáže: „Holky, ale já jsem z vás nejchytřejší,“ říká často, až tím ostatním fixkám leze na nervy. Koho by také bavilo neustále poslouchat, že nikdo nic neumí kromě Červené?
A Zelená, to je nejméně používaná barvička, ale jí to tak vyhovuje. Nikdo totiž pořádně neví, na co a proč ji používat. Často tak leží celé dny mezi ostatními, než si na ni někdo náhodou vzpomene a třeba s ní podtrhne nějaký nadpis. To jí však plně vyhovuje. Vlastně je trošičku líná, takže se ani do rozhovorů moc nezapojuje. Proč na sebe upozorňovat, když si mohu schrupnout, říká si v duchu pro sebe.
Nevýhodou je, že jí rychle vysychá náplň, takže kolikrát si ani nezapíše a už ji jako babičku hází do koše a mění za mladší, i když není vůbec vypsaná.
Děti mají během nepřítomnosti paní učitelky s fixami i křídami zakázáno psát na tabuli nebo s nimi dokonce kreslit na tabuli, ale to by nemohlo být zvonění jako v naší kostelecké škole. Není to klasické zvonění jako jinde, ani bzučák se nepoužívá, ale pouští se hudba!
Někdy tak školou zní tóny, které všichni znají z televize, třeba Krkonošské pohádky nebo Pohádky z mechu a kapradí o Křemýlkovi a Vochomůrce, což je pro ty nejmenší. Větší poslouchají už melodii z Bradavic nebo jednou dokonce Justina Biebera.
To je díky panu řediteli, který si myšlenku prosadil přes odpor některých starších učitelů. Jo, ti na poradě brblali! Ale nic nezmohli a všichni žáci se tak nyní do školy těší o to více. Nikdy totiž předem neví, co se bude nebo nebude ze školního rozhlasu rozléhat, a tak se vzájemně dohadují a vsázejí mezi sebou.
Třeba o svačinu, hazardní hry jsou totiž ve škole přísně zakázané a kdo by si jenom dovolil nějakou hrát, mohl by dostat buď dvojku z chování nebo napomenutí třídního učitele. Jo, pořádek musí být.
Občas to prý zkoušejí ve vyšších ročnících, ale to se čtvrťáků netýká. Ti si jen někdy přinesou z domova pexeso a soutěží mezi sebou, kdo kolikrát za sebou vyhraje.
Ve třídě je také hra Člověče, nezlob se, kterou si může o přestávce kdokoliv půjčit. Ta už však tolik netáhne. Lepší je proběhnout se mezi stolky nebo vymýšlet vlastní hry. Nebo i psát a kreslit komiksy, pokud to někoho baví.
V noci, když už ve škole nikdo není, tak je všechno naše. A to se teprve dějí věci! My totiž dokážeme využít všechno, co leží a není živé jako my, školní pomůcky, abychom se zabavili.
Takže hrajeme Člověče nezlob se, pokud některé dítě zapomene v lavici pexeso, tak i pexeso, karty a všechno, co si jen člověk dokáže představit!
Mazec je to tedy po ránu, když se rozednívá aa někdo přijde do školy dříve, než je obvyklé. Třeba paní uklízečka nebo pan školník.
Jednou jsme takto zapomněli uklidit Robertovi, který si v poslední lavici zapomněl penál, jeho tužky a pravítka, která mu připravuje maminka. Normálně je má v penálu všechny srovnané podle barev, chodí vzorně připravený, ale co jsme mohli dělat, když jsme vrznutí školních dveří uslyšeli až ve chvíli, kdy už byl školník jednou nohou v budově?
Rychle jsme odkvačili každý na svoje místo. Jo, to byla ale mela! Stihli jsme to opravdu na poslední chvíli a penál tak byl jediným svědkem našeho nočního řádění.
Školník otevřel dveře 4. A a šel utáhnout kliku na okně, která se uvolnila. Vyndal si brašnu, z ní nářadí a my ho všichni pozorovali.
Tabule s otevřenou pusou, já s vytřeštěnýma očima a fixky nervózně pomrkávající.
Penál však ze země sebral a dal ho na lavici místo do lavice, kde byl původně. Obrázky na papíře, které jsme nakreslili, byly na zemi a ty vzal a vyhodil do koše. To bylo naše štěstí, protože těžko by kdo vysvětloval, jak je možné, že jsou pokreslené.
Oprava kliky u dveří mu trvala strašně dlouho. Táhlo se to, dokud nebyl slyšet hluk dětí před hlavní bránou. To už jsme ale prostě vzdali a nechali vše plavat.
Kdyby kdokoliv z nás něco řekl nebo šel uklidit, školník by to nerozdýchal a musela by ho odvézt sanitka.
Takže tady přišel do třídy Robert a divil se, že nemá penál v lavici, kde ho zapomněl, ale že ležží na lavici a vůbec mu nedocházelo, jak je možné, že v něm jsou pastelky a pero jen tak naházené, když ho měl přece příkladně uklizený.
Ovšem aby nad tím nějak hloubal, na to už mu zase nezbýval čas, protože si musel vyndat učebnici vlastivědy a dočíst si pár řádků o tom, jaké jsou v Česku řeky a kde je pramen Vltavy. To doma nestihl, protože byl dlouho na koloběžce venku s kamarády a pak doma dával jídlo svému živému králíčkovi.
Jeho snem bylo přinést ukázat svého domácího mazlíčka spolužákům a spolužačkám, tak jsme všichni vepředu na sebe mrkli a domluvili se, aniž bychom cokoliv řekli, že zhypnotizujeme paní Makovcovou, aby mu to dovolila.
Ptal se jí skoro každý den a ona mu to nikdy nedovolila s tím, že hygienické předpisy jsou přísné.
Jak tedy paní učitelka přišla do třídy, začala jsem já i tabule a fixky sledovat paní Makovcovou a v duchu jsme opakovali: „Dnes Robinovi dovolím, aby přinesl králíčka,“ což se opravdu na konci hodiny stalo. Paní učitelka z ničeho nic povídá: „Roberte, zítra nám toho králíčka klidně přines ukázat.“
Když Robin doma sdělil radostnou zprávu mamince, ta z ní vůbec velkou radost neměla: „Co když ti uteče nebo bude z dětí ve třídě nesvůj?“ Bála se.
To si ovšem Robík nepřipouštěl a dal se do přemýšlení, jak králíčkovi připravit pelíšek na cestu. Zatím s nimi totiž byl jen u babičky a na cestu měl přepravní box ze Zverimexu. Dokonce se tak Robert rozhodl, že mu do něj zapůjčí i několik svých hraček.
Do klece mu dal oblíbené fialové autíčko, se kterým si rád hrál a přidal i maňáska, kterého dostal od Ježíška a s nímž si hrál s babičkou n velké divadlo, i když diváctvo často tvořili jen rodiče Roberta.
Maňásek šel při hře z role do role. Chvilku mluvil hlasem babičky a chvíli za něj mluvil Robert. To podle toho, jakou měl zrovna roli.
Ve škole se také všichni připravovali, hlavně Andy s Klárou Zelenobílou a barevnými fixkami a do diskuse se přidalo i pár židliček.
Tak se všichni rozhodli, že lavice ani židličky se během návštěvy králíček ve škole ani nepohnou, i když do nich děti třeba při létání po třídě vrazí. Normálně by se mohlo stát, že by některá mohla spadnout, ale když se zapřou, nespadne ani jedna, bylo domluveno.
Fixky králíčka podpoří zase tak, že nebudou pouštět barvu, jak se jim někdy omylem podaří. Tu si jdou děti hnd smýt k umyvadlu ve třídě, ale jak by se dostávala z králíčka, že?
Andy bude na všechno dohlížet z pravého horního rohu tabule a Klára Zelenobílá se pokusí natáčet.
To ještě nikdy nedělala, pravda, ale nyní se pokusí zprovoznit další službu, kterou umí dokonale ovládat, i když o tom ještě nikdo neví.
Všichni si totiž myslí, že je jen plochou k promítání filmů nebo grafů a tabulek, se kterými se dá pracovat, ale když se jí podaří dát síly do kupy, musí přece umět ještě něco navíc, rozhodla se. A začala horečně přemýšlet, jak to udělá, až se jí na čele objevila krůpěj potu, jak jí ten nápad zaujal!
Prostě pro všechny pořídit něco na památku.
Jedinému králíčkovi doma u Roberta bylo všechno jedno a v klidu si ohryzával svoji mrkvičku a popíjel vodu. Viděl, jak je maminka Roberta starostlivá, viděl i Roberta, jak ukládá své oblíbené hračky k němu do cestovního boxu, ale bylo mu to úplně jedno.
Mrkev pro něj znamenala přísun energie díky vitamínům, které obsahovala, protože byla čerstvá a tu on měl nejraději. Seno, které mu dávali v zimě, moc nemusel a jak se tak jedním okem občas díval směrem k oknu, uvědomoval si, že přišel podzim a během zimy se mu už nebude dostávat zeleného lupení, které miloval nade vše.
Jestli jste někdo jedli listy zelené trávy, tak ty chutnají podobně jako špenát, což je báječná pochoutka. Jen si někdy nechte rozplynout na jazyku list čerstvého špenátu, jen ho lehce rozkousejte a uvidíte sami!
Robin se však dnes rozhodl, že musí svého králíčka i obléct. Přece nepůjde do školy jen tak, problesklo mu hlavou.
„Mami, prosím tě, zavolala bys babičku já bych jí potřeboval něco říct,“ obrátil se na maminku. Když jí vytočila, málem jí vyškubl telefon z ruky a utíkal s ním k sobě do pokojíčku, ab i králíček slyšel, co vlastně bude po babičce chtít.
„“Já bych od tebe potřeboval, jestli bys mu neušila nebo neupletla něco na sebe,“ poprosil ji, když jí vysvětlil, co má v plánu.
„Co bych pro tebe neudělala, ale musíš mně říct, do kdy to potřebuješ.“
„Nešlo by to zítra?“ Škemral.
„To nestihnu, také ti to pak musím dovézt.“
„Jé to je škoda,“ neskrýval své zklamání.
„Ale když se do toho pustím hned, mohla bych ti to přinést za tři dny, to bude sobota, počká to?“
„Určitě, to ještě vydržím!“ Byl Robert nadšený, že se mu podařilo domluvit se.
„Jakou bys chtěl barvu oblečení pro králíčka?“
„Nějakou jako moje tričko, jak mám rád,“ vzpomněl si na tmavě modré, na kterém je obrázek mašinky a které nosí nejraději. Jednou v něm dokonce u babičky i mohl spát!
„Tak já s tím něco provedu,“ slíbila mu a Robin letěl vrátit telefon mamce.
„Hlavně si nezapomeň udělat úkoly do školy,“ připomněla mu také jeho povinnosti a dál se věnovala přípravě palačinek k večeři, které právě její dítě milovala. Dokonce nad nimi neohrnoval nos ani Tomáš, Robinův táta, který byl na cestě z práce.
Jezdil kamiónem, takže doma nebyl příliš často, ale když ano, zažívala rodina nejkrásnější chvíle. Někdy spolu jeli všichni n hrad, jindy se šli projít do ZOO nebo jen tak do aquaparku.
Robinovi také vozil často nejrůznější čokolády nebo bonbóny a když mu je dával, maminka se na oko zlobila a říkala mu, ať ho nerozmazluje, ale ještě nikdy mu nezakázala, aby si je mohl ochutnat hned, jak je dostal.
To když dělala polévku s vejcem, tu vůbec nemusel.
Taková bílá nudle v horké vodě, to mu připadalo nechutné. Kolikrát se mu z toho chtělo zvracet, když si uvědomil, že mu to vlastně vůbec nechutná!
No, ale protože jedli všichni dohromady, dával prostě vajíčko z polévky na stranu a nikdy se ho ani nedotkl. Byl schopný prozkoumat lžíci jako kdyby měl v očích mikroskop a cokoliv mu nechutnalo, prostě nesníst.
Zítra ovšem Roberta čeká ve škole těžký úkol. Musí dětem a paní Makovcové vysvětlit, že ještě nenastal ten správní den pro představení králíčka ve třídě. Ten přece musí být oblečený a šaty na sebe dostane až v sobotu. Přinese ho tedy až v pondělí.
Večer nemohl Robert dlouho usnout. Dokonce před maminkou, která mu četla pohádku před usnutím, schválně zapřel úkol do školy: „Máš všechno? Jsi připravený?“ Ptala se ho vždycky, když si šel čistit zuby.
„Jo,“ zahučel, než se zavřel do koupelny. Divil se trochu, že to tentokrát stačilo, protože často ho okřikne a řekne mu, aby odpovídal celou větou, ale tentokrát připravovala těsto na buchtu, kterou chtěla ještě večer upéct k ranní snídani.
Osprchoval se, vyčistil si zuby, oblékl se do pyžama a mezi dveřmi si řekl o pohádku, aby nebylo nápadné, že jí nechce vyprávět. Věděl z vyprávění spolužáků, že když doma zapomenou na něco, co je běžné, rodiče se jich často zeptají, jestli se něco neděje. A bál se, že ve zmatku by mohl sám na sebe prozradit, že neudělal úkol z matematiky.
„Hned jsem u tebe,“ uklidnila ho odpověď, dal tatínkovi také pusu na dobrou noc a odběhl do své postýlky.
Pokojík měl jako své království. Přesně ho měl zařízený tak, jak si vysnil! Líbila se mu knížka o Harry Potterovi, a tak mu rodiče pořídili kouzelnické vybavení a pokoj zařídili ve stylu právě této jeho oblíbené knižní postavy.
Ve škole naopak tou dobou začínal večírek všech školních předmětů, o kterých nikdo nevěděl, že jsou živé.
Pravítko sklouzlo z magnetické tabule, trochu se protáhlo, až málem prasklo a sedlo si do první lavice tak, aby židle svýma očima viděla na Kláru Zelenobílá. Andy se odrazila z prostředku a dopadla těsně vedle. Fixky přilétly také, ale ty se rozložil na stole v první řadě, hned vedle nich se poskládala hromádka kříd.
Marek Trojúhelník si sednul do druhé řady také tak, aby viděl.
Nejpomaleji se k sezení sunul stolní počítač Bradáč, ten totiž s sebou táhnul ještě klávesnici a monitor.
Když se všichni usadili, rozsvítila se Klára a pustila hororový příběh z tajemného hradu, ve kterém žila upíří rodinka, jež měla políčeno na každého turistu, který šel kolem. Provozovali restauraci a malý hotel pro pocestné, ze kterých doufali, že dostanou trochu krve. Často se jim to povedlo, ale policie jim byla v patách!
Inspektor z nedalekého města měl podezření, že se na zámku děje něco nekalého, a tak se rozhodl ubytovat se v něm.
Jakmile dojedl a rozloučil se v restauraci, šel na hlídku do svého pokoje, rozhodnutý, že ani oko nezamhouří!
Nikdo ze školních pomůcek ani nedutal!
Robert ve svém pokojíčku mezi tím doposlouchal pohádku O Budulínkovi, kterou měl před usnutím rád. Jeho maminka jí uměla hezky vyprávět.
Chodila kdysi do ochotnického kroužku ve městě, a tak jí jako bývalé herečce zůstal skvělý hlas, se kterým uměla hezky vyprávět příběhy pro nejmenší.
Když dovyprávěla, Robert už spal, a tak potichu odešla. Jen mu povytáhla deku, aby mu nebyla v noci zima. Jako každý jiná maminka měla o dítě, které měla ráda, obavy. Aby nenastydlo a aby se mu dobře dařilo.
Ve třídě sebou Marek Trojúhelník cuknul. Zdálo se mu, že někdo prošel kolem oken a nahlédl dovnitř. Tiše proto syknul na ostatní: „Viděli jste ho také?“ Kdo jiný než nějaký člověk by mohl jít v noci kolem školy? Přitom zde nikdo neměl být.
Pst, zasyčela Andy s fixkami, ale Klára Zelenobílá přestala promítat. „Podívám se,“ řekla přítomným a spustila zpětný chod svého záznamového zařízení tak, aby na něj i všichni viděli.
A opravdu! Trojúhelník měl pravdu. Kolem okna v místnosti se mihl stín. Silueta lidské postavy, na které bylo zřetelně vidět, že se i jedním okem mrkla do třídy.
Najednou všichni slyšeli i lomoz v zámku vstupních dveří. A nebyl to klíč, spíš nějaké páčidlo, napadlo Červenou, která se rozhodla ujmout se velení. Vždyť byla nejchytřejší fixkou ze všech, když s ní každý opravoval i na břiše školní tabule Kláry chyby, kterých se dopustili během zkoušení děti.
Holky, my se musíme postavit proti dveřím, dala úkol fixkám, které se poslušně seřadili do sestavy jako kdyby šlo o útočná letadla!
„A Trojúhelník s Pravítkem zaujmou postavení nade dveřmi třídy,“ řekla.
Za chvíli i Klára věděla, že kdyby se náhodou vetřelec pokusil dostat do třídy 4. A, musí rychle otevřít své levé křídlo u dveří tak, aby ho bouchlo do čumáku.
Pravítko s Trojúhelníkem naopak zatarasí dveře a budou chránit fixky, které budou létat kolem hlavy nezvaného návštěvníka, aby nemohl uniknout a musel ve třídě zůstat do rána, kdy přijde pan školník, aby si to s ním vyřídil.
Dveře do školy opravdu vrzly a chvilku bylo ticho.
Vetřelec nebo kdo to byl, pečlivě poslouchal, jestli se nerozezní poplašné zařízení, ale když se nic nedělo, dodal si odvahy a šel krok za krokem dál. Potichu se snažil našlapovat, to ano, ale to by musela být armáda pomůcek hluchá, aby neslyšela, že se blíží.
Najednou vzal za kliku a dveře ve 4. A opravdu potichu ten neznámý tvor otevřel.
Nahmatal po levé straně vypínač a rozsvítil. K boji připravenou armádu školních pomůcek zatím neviděl, všichni byli jen připraveni za rohem.
Krok a druhý krok vetřelce směrem vpřed a už ji měl!
Klára Zelenobílá se s tím nepárala a třískla chlapíka do obličeje takovou silou, že jen zavrávoral a padnul k zemi, odkud se chtěl zvedat. V tu chvíli ovšem přišla historická chvíle pro Trojúhelník a Pravítko, které pána v černých rukavicích tvrdě přišpendlili k zemi. A kolem hlavy mu začala létat čtveřice fixek, u nichž nikdo nečekal, že se vzduchem dokáží pohybovat jako malé rychlé drony.
Chlápek chvilku máchal rukama, jak se snažil vstát, ale po čtvrt hodině mu došlo, že proti přesile nemá sebemenší šanci, tak jen tiše ležel a skučel, jak ho bolela hlava z rána od tabule. Také mu tekla krev z nosu, tu si jen tak tak stačil utírat…
Vlastně byl nakonec rád, že usnul. Všechny živé předměty ve třídě však byly připraveny kolem něj jako policejní jednotka rychlého nasazení tvrdě zasáhnout, kdyby se probudil a pokusil se vstát a utéct.
Hlavou se lapkovi během spaní honilo hlavou, že to asi zase přehnal. Už byl ve vězení a jediné, co věděl, bylo to, že se tam znovu nechce vrátit! Vždyť školu si vybral jen proto, že už ho nenapadlo, kam jít. Chtěl ukrást a prodat jen pár věcí. Odnést si drahý globus a koupit si na ráno víno, aby měl co pít. Stejně za nakradené věci nikde moc peněz nedostal. Byl rád, když něco ukradl a prodal.
Děsně chrápal a zapáchal.
Čas do rána se táhnul, živé pomůcky byly unavené: „Budeme tedy držet hlídky,“ dostal nápad Trojúhelník, což bylo ostatními přijato.
Zůstal hodinu ve službě jako první a měl za úkol hvízdnout, kdyby se zločinec probudil nebo jen trochu pohnul.
Pak Andy, Červená, pravítko, Klára a Černá, do příchodu školníka pak slíbila bdělost dvojice Zelená a Modrá. Červená slíbila, že začne psát deník o jejich životě. Tak se všichni domluvili. Díky poznámkám Červené tak může vznikat tato knížka.
Židlička vpravo z první řady se nabídla, že přiběhne a postaví se nad hlavu lumpa, aby se do ní bouchnul, kdyby chtěl utíkat.
No a lavice z první řady se přesunula ke dveřím a zatarasila je, zbytek židliček se přesunul k oknům.
Robert v klidu doma spal a králíček se probudil, párkrát polknul nasucho a zase usnul. Byla černočerná noc, kterou rušilo jen tikání školních hodin.
Robin si ve snu představoval, jak má králíčka ve třídě a představuje ho paní Makovcové a pak všem spolužákům. Trochu mu bylo líto, že králíček neumí podat každému ruku jako pes, kterého měl dříve. To byl bílý bišonek, ale zaběhl se v lese.
Šli s tátou na houby a vrátili se bez něj. Trochu vzlykl, měl ho totiž také rád. To byl ale malý, ještě chodil do školky. Právě po něm dostal králíčka, který mu dělal radost nyní.
Robertova maminka spala a trochu se na posteli převalovala. Divila se, že paní učitelka dovolila Robertovi králíčka přivézt a v duchu si opakovala, že ji pro jistotu zavolá, aby si vše pečlivě ověřila. Co když jde jen o nápad malého kluka, který si pak ještě může přivodit problém a přinést domů poznámku? Její muž spal vedle ní spánkem požehnaných. Byl z toho ježdění unavený.
Školník spal tvrdě. Jen tak nic ho nevzbudilo. Děti pro něj ve škole byly součást života. Vlastní už odrostli a on si jako školník přivydělával k důchodu, který se mu zdál malý. I jeho ženě nevyhovoval, a tak s ním chodila do práce. Pomáhala v kuchyni vydávat obědy. Nemusela tedy do práce hned ráno, chodila až na desátou. Díky tomu mohla ještě manželovi doma uvařit večeři. Jinak oba jedli ve škole.
Začalo se pomaličku rozednívat. Zelená s Modrou létaly kolem židle, občas pod ní proletěly těsně nad hlavou nenechavého zloděje. Už aby přišel školník, říkaly si v duchu.
V dětském pokojíčku se rozdrnčel budík a Robert ho, jak byl zvyklý o víkendech, zamáčkl. Jen se otočil a máchnul rukou, aby nemusel poslouchat ten ostrý zvuk, který ho vyháněl z postele. Otočil se na druhý bok a spal déle.
Takový krásný sen měl!
Jezdil zrovna na lyžích stejně jako loňskou zimu, kdy byl babičkou a tehdy ještě žijícím dědečkem na horách. Byli spolu na hotelu o jarních prázdninách a pořádně si to užívali! Hned, když došli ze sjezdovky, mohl si jít zaplavat do hotelového bazénu a po něm chodili na masáž.
Večer ho honila mlsná, ale i když bylo po večeři, dal mu děda tajně, aby to babička neviděla, nějakou sladkost. Třeba gumového medvídka, toho měl Robin nejraději.
„No tak vstávej,“ nakoukla do pokojíčku maminka a v tu chvíli bylo jasné, že už sen nedokouká. Rozsvítila totiž, což bylo jasné znamení, že se musí vstávat.
Neochotně se začal zvedat, ještě by tak rád spal.
„Co to je?“ Ozvalo se ode dveří do školní budovy, byl to školníkův hlas. Všechny pomůcky střelhbitě zaujaly své normální postavy a rázem z nich vyprchal život, aby školník nic nepoznal.
Ten otevřel dveře a spatřil to, co ještě neviděl!
Pobudu na zemi, se špinavýma botama a opravdu hodně zapáchajícího a chrápajícího. Ani se nepohnul, holomek jeden!
Rychle tak vytáhl telefon z bundy a vytočil linku 112: „Hlásím vloupání do budovy školy, tady školník,“ oznamoval do sluchátka.
„Na jaké adrese se nacházíte?“ Ptala se policistka, a tak jí nadiktoval adresu: „Pachatel je na místě a vypadá neozbrojeně. Normálně tady chrápe,“ sděloval podrobnosti.
Slíbila, že tam hned někoho pošle.
Pak ještě volal panu řediteli, aby mu řekl novinu a od něj se dozvěděl, že se nemá ničeho dotýkat a jít počkat před dveře budovy, aby se mu ještě něco nestalo: „Hned tam jedu,“ uklidnil ho šéf.
Vše fungovalo jako na drátkách!
Ředitel ještě nebyl na místě, když se ke škole blížilo auto se zapnutým modrým majáčkem, ale bez zvuku. Přijelo tiše a hned z něj vyskákala trojice policistů. Ti byli na rozdíl od všech rozespalých čilí jako rybičky!
Ruce dali na opasek k pistolím a všeli dovnitř, když jim řekl, kde muže na zemi najdou.
„No jo, Jubánek, vstávej,“ spustili, když uviděli spoušť, kterou pachatel nadělal. A jeden z příslušníků hned muži nasazoval pouta.
Druhý vytáhl pásku s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN a nalepil ji mezi dveře třídy. Dva vzali Jubánka mezi sebe a posadili ho na zadní sedadlo služebního vozu.
Ten pomaličku přicházel k sobě. Před branou školy zaparkoval osobní automobil a z něj vystoupil ředitel. Utíral ai pot na čele: „Co se to tu děje? Jsem David Stýblo, ředitel školy,“ šel hned k policistům a ke školníkovi, kteří stáli u dveří.
Vysvětlili mu, co se stalo. Další jeho kroky pak mířily rovnou do třídy, aby obhlédl škody, které vznikly.
„Jde o zámek, te spraví pan školník. Židle vypadají jen rozházené, t uklidí paní uklízečka,“ rozděloval první příkazy.
Poprosili ho, ať ale dnes do třídy nikdo nechodí: „Bude se učit v jídelně,“ rozhodl okamžitě a poprosil školníka, aby byl u dveří, až přijdou děti a rovnou čtvrťáky posílá do jídelny. Pak už pospíchal do své pracovny, aby začal vyplňovat papíry.
Napsat hlášení starostovi, na školní inspekci, poslat formulář do pojišťovny.
Přijelo další policejní auto a z něj vyskočil jako první pes. Vlčák k zachycení stop, aby se ještě v okolí školy nepotuloval nějaký další pobuda. Kdo ví, jestli byl Jubánek sám nebo ne. Vše se v takových chvílích musí zadokumentovat.
Pomalu se začal trousit pedagogický sbor. Učitelky ve sborovně měli hned o čem povídat! Dlouho se ve škole nic neděle, takže aspoň bylo u ranní kávy o čem vyprávět. Paní Makovcová byla zděšena, ale zachovala chladnou hlavu, půjčila si erární pravítko a trojúhelník ze skladu, k tomu popadla přenosnou tabuli a běžela se vším do jídelny.
Aspoň bude mít doma o čem vyprávět. A až to bude líčit sousedkám a tchýni, která má přijet na návštěvu o víkendu! Všichni puknu závistí, jak je dobrá a že vše zvládla, říkala si v duchu.
Vůz s Jubánkem se dal do pohybu směrem k policejní stanici a pes zatím běhal kolem budovy. Nikde však nikdo nebyl. Šlo tedy o pachatele – samotáře.
Robert vstával, budila ho maminka.
Neochotně otevřel jedno oko, potom ho zase zavřel. Z kuchyně slyšel tekoucí vodu a pak cvaknutí rychlovarné konvice. Otevřel tedy obě oči naráz, ale zase je zavřel. Když ještě může pár minutek poležet…
Vůbec se mu nechtělo lézt z teplého hnízdečka, které si z peřiny vytvořil.
Králíček sebou ale také pohnul. Rob slyšel, jak začal přežvykovat hrstku sena, kterou měl vedle mističky s vodou ve své středně velké kleci v rohu pokoje pod oknem.
Otočil se a mrknul na něj: „Tak já už tedy také jdu,“ svěřil se mu. Věci na sebe měl připraveny na židli ještě z večera. To mu mamka kontrolovala. Stejně jako obsah tašky, aby na ni nezapomněl.
Díky tomu se nikdy nestalo, že by zapomněl úkol do školy, protože pokud přišel zapsaný v mailu od paní Makovcové, maminka ho nepřehlédla. A když nepřišel, zatím vždycky si ho stačil napsat před hodinou.
V nejhorším pomáhal ve škole tahák. To i napsal vše, co potřeboval, na ruku, odkud během písemky mohl všechno přepsat.
Rychle se umyl, jen si opláchl oči a obličej a oblékl se. Kartáček na zuby s pastou nechal netknuté a letěl do kuchyně ke stolu, kde už měl nachystanou snídani. Čaj a chléb s medem od babičky.
„Máš vyčištěné zuby?“ „Samozřejmě,“ odpověděl a už se zakusoval do krajíce. Maminka šla teprve do koupelny. Pro jistotu vzala do ruky i Robinův kartáček, úplně suchý: „A jak se čistí zuby bez vody?“ Neodpustila si: „Hned, jak dojíš, půjdeš si je vyčistit a já se budu dívat,“ musela hned situaci důstojně vyřešit. Sama jako malá byla podobná.
„Jo, já vlastně zapomněl,“ neochotně Robert přiznal. Vždycky ho to čištění jenom zdržovalo!
Kouknul se ještě, co má ke svačině připraveno a když zjistil, že rohlík se šunkou a sýrem, trochu neochotně, ale přesto rychle vstal a letěl do koupelny. Trochu provinilý výraz nasadil.
„Zapomněl, zapomněl, tak velký kluk,“ povzdechla si maminka a na kartáček mu dala jeho oblíbenou jahodovou pastu. S tou si čistil pusu nejraději.
Stál tedy znovu před umyvadlem a čistil si zuby, o kterých myslel, že dnes projdou a mamka si nevšimne. Myslí ale skoro úplně na všechno! Nevadilo mu to, moc nad tím nepřemýšlel. Příště si je holt vyčistí, aby měl klid, protože už mohl být na cestě do školy a doprovázet Marušku, která seděla ob lavici.
Té už přinesl jednou dárek, dal jí na památku svůj kapesník. Snad si ho schovala, doufal v přízeň jejího srdce. Tu by si totiž jednou chtěl vzít! Zatím o tom přemýšlel, když spolu byli na tělocviku. Byla tak báječně mrštná, dokonce kozu přeskočila jako nejlepší holka ve třídě!
Uměla i zpívat a v matematice nedělala tolik chyb jako ostatní holky ve třídě.
Také tak hezky voněla. Zatím mu nedocházelo, že jde o běžnou prací aviváž, ale zdálo se mu, že je pohádkovou vílou, která právě vylezla z automatické pračky.
Budou se časem mýt spolu právě v ní. Buben se párkrát zatočí napravo, pak na levou stranu a oni budou vycházet jako panenka s panáčkem a všichni ostatní jim budou závidět, jak jsou rozzáření, představoval si.
K snídani i obědu budou jíst popcorn a k večeři si budou dávat brambůrky. Až bude větší, snil Robert, občas si k popcornu koupí pivo jako táta, ale ne moc. To pak totiž táta chrápe a zatím si nedovedl představit, že by chrápal stejně jako on.
Budou se prostě držet za ruce a na s*x také dojde. Dají si pusu před usnutím a bude po všem. Možná jí ještě pohladí po hebkých vlasech, aby to bylo dokonalé, pak si mohou totiž celý večer hrát domino nebo stavět vláčky a když bude Maruška chtít a nechá mu autodráhu, nebude se jí hrabat ani on v jejím panenkovém království.
O budoucnosti tak měl celkem jasnou představu.
Časem to jen bude muset říct mamince a tatínkovi. Ti by to zatím nepochopili. I oni budou mít hezký život. Budou moci bydlet na chalupě po babičce.
Po snídani však musel vzít tašku na záda, do ruky ještě pytlík s přezůvkami a rychle do školy! Cestu už znal, chodil pěšky a sám. Chvilku se loudal, ale protože si nedovedl představit, že by přišel pozdě, když před sebou viděl školu, přidával do kroku.
V šatnách si pak uložil bundu do své skříňky a pomalu důstojně došel do tříd. To už totiž chtěl být za vzorného žáka.
Jen dnes ho překvapilo, že paní Makovcová byla už v šatně a posílala je do jídelny, kde se prý budou učit. Někteří spolužáci viděli dveře do třídy, oblepené policejní páskou a ti tedy se zatajeným dechem vyprávěli: „Všechno je tam zpřeházené, někdo nám chtěl ukrást sešity.“
Robin se otřásl hrůzou! V lvici měl uložené na hraní autíčko, které si přinesl z domova minulý týden. No a ještě aby mu ho někdo ukradl! Při té představě se rozplakal.
„Nikdo se nemusí bát, už tu byla policie,“ uklidňovala je všechny paní třídní učitelka, když šli do jídelny.
Tam stála náhradní tabule, ale jen taková malá. U ní byl stolek s fixami a děti si mohli sednout k jídelním stolům tam, kam kdo chtěl, jen všichni co nejblíže tabuli.
„V klidu si vyndejte sešity na přírodovědu, dnes se podíváme, jak vypadají na mapách řeky. Už jste někdy někdo viděl mapu?“
A zase se hlásili všichni! Rob se vždycky bál, aby právě jeho ruku paní učitelka nepřehlédla. Přehlédla! Slovo dostal ten tlustoprd Oliva. Přitom neuměl ani kotrmelec!
„Myslím si, že zelenou,“ špitnul.
„Ne, modrou,“ smál se chybě kamaráda ze třídy Robert celý šťastný, že mohl ukázat, kdo je nejchytřejší.
Oliva si totiž na něj dovoloval. Dokonce do něj jednou narazil tím svým břichem plným sladkých tyčinek a to udělal jen tak. Také mu za to dupnul pořádně na nohu, až zakvičel jako prasátko. Patřilo mu to ale!
Dlouho o ničem Robert nepřemýšlel. Prostě když to tak mělo být, tak to bylo.
Jediným člověkem, o kterém nepochyboval, byla Maruška. I dnes jí tedy nabídne půlku jablka, které má s sebou na svačinu. Seděla dnes sice přes celou třídu od něj, ale to mu nevadilo. Už přece na ní dvakrát mrknul. Škoda, že se dívala zrovna jednou z okna a podruhé si čistila nehty. Dělala to tak, jak to viděla doma u své maminky.
Akorát školním způsobem. Prostě vzala pravítko, lehce si zajela pod nehet a pak si na prst foukla jako kdyby si ho právě nalakovala a měl jí na něm schnout lak, který tam ovšem žádný neměla.
Děti ještě takové věci nepoužívají. Stejně jako Robert si neholí vousy, i když ví, jak se to dělá. To má odpozorováno z koupelny od tatínka.
Normálně by si vzal do ruky štětku a namydlil by si pusu. Pak by vzal břitvu a pěnu by s ní odstranil. Jednou už to zkoušel, ale to ještě normálním mýdlem a místo břitvy použil papír. Na dospělost je tak perfektně připravený, to ví!
Trochu má však pochybnosti, jestli je už na dospělost připravená jeho princeznička. Nehty si totiž často a s oblibou kouše, což u své maminky Robert nikdy neviděl.
Stejně je divné, že si dospělí nekoušou nehty. Ani paní učitelku Makovcovou nikdy neviděl, aby si je kousala. A nedělá to ani pan ředitel! Možná to je rozdíl mezi dětmi a dospělými, napadlo ho. Tak si vysvětlil přechod do dospělosti a bylo to. Má přece jasno. Bude se holit a nebude si časem kousat nehty ani on.
Od zeměpisu přešli k češtině. Vyjmenovaná slova! Taková otrava. Jako by nebylo jedno, kde se píše tvrdé a ke měkké i. Ještě se pak učit vzory nazpaměť, kdo si to má zapamatovat?
Nejlepší je výtvarná výchova, když nemusí psát a mohou jen kreslit nebo něco modelovat. Také dárky mohou vyrábět, to ho baví ze všeho nejvíce!
„Dnes si ze čtvrtek vyrobíme jednoduchou skládačku,“ díval se na papír a nevěděl, co s ním má dělat: „Každý si nakreslí na jednu půlku papíru domeček,“ vysvětlovala paní učitelka.
Na domečku si každý mohl udělat okénka, jaká se mu líbila a i vchodové dveře nakreslit a komín u baráku. Snažil se, aby byl ten jeho podobný jednoduchému, který viděl v pohádkové knížce, kterou dostal k Vánocům..
Jen dveře a čtyři okénka. Někdo jiný kreslil celý panelák. „No a nyní si čtvrtku přehneme napůl a vystřihneme podle tvaru, který jsme nakreslili,“ zněl další pokyn paní učitelky.
Najednou mě před sebou každý malý stojánek ve tvaru domečku: „Dokreslete si i druhou stranu a okna si vystřihněte. Z každé strany jiné. No a ze zbytku čtvrtky vyměříme postavičku, kterou vložíme z vnitřní stran do okna.“
Dělal vše pečlivě tak, jak bylo řečeno a dílko jakoby ožilo. Opravdu měl v okně kluka: „Teď si pěkně vybarvíte obě strany a já se půjdu podívat, jak se komu práce povedla.“
Čas mu utíkal jako zběsilý. Za 5 minut zvoní, mrknul se na hodiny nad výdejem stravy.
Konečně velká přestávka! Vzal si rohlík a k němu si připravil láhev s čajem z domova. Měl v něm malinový sirup místo cukru, ten je totiž lepší. Může i z něj doma dělat i šťávu.
Paní učitelka na chvíli odešla, a tak se začal s ostatními kluky honit. Pak ho napadlo, že by si mohli zahrát na schovávanou, když nejsou ve třídě, tak jednoho spolužáka pláccnul a vykřiknul: „Máš babu!“
Utíkal se schovat pod stůl na druhý konec jídelny a tam se pod stolem krčil s jiným spolužákem.
Kdyby měla velká přestávka pět hodin, možná by to bylo lepší. Už byl unavený z běhání, takže zvonění přišlo jako na zavolanou!
„Tak se uklidníme, děti, sedneme si všichni pořádně a schováme do tašek sešity i učebnici. Robert rozdá papíry,“ což znamenalo písemku.
Neochotně se zvedl a šoural se k paní Makovcové. Kdyby se tak mohl šourat až do konce hodiny, ale to nešlo, když to k ní měl asi pět kroků. Vzal si je s rozechvěním do ruky. Uvědomoval si, že se doma moc neučil. Každému žákovi a žákyni dal jeden, sám si nechal poslední.
Kdyby to šlo, sednul by si vedle Marušky, ta je určitě připravená! Jen tak by jí občas kouknul přes rameno a psal by odpovědi.
Vedle Olivy by sedět nechtěl. Smrdí totiž. Díky tomu, že je tlustý a potí se. Může si za to sám. Blbeček. Kdyby si nechodil v jídelně přidávat sladké, tedy nežral by, ale normálně jedl, tolik by určitě nesmrděl.
„Do pravého horního rohu si každý napíše své jméno a příjmení,“ vysvětlovala paní Makovcová, aby pak věděla, komu má napsat jakou známku.
„No a nyní už budeme opravdu potichu a budete psát jen odpovědi na otázky. Z jakých částí se skládá osnova, prosím?“
„To je přece jasné, úvod, závěr a mezi tím…“ Rob se zarazil, nemohl si vzpomenout. Stať? Knot? Příběh? Nějak se musel rozhodnout: „Knot,“ napsal.
„Známe dva druhy českého jazyka. Máme češtinu, kterou hovoříme ve škole, ta se jmenuje jak? A jak říkáme té, kterou používáme doma a mezi sebou?“
„Spisovná a hovorová,“ to byla lehká otázka.
„No a nyní půjde o vyjmenovaná slova. Napište, ve kterých píšeme tvrdé Y po B. Nezapomeňte, že je jich celkem dost.“
To vím také, problesklo Robertovi hlavou, ale jaká to jsou, že? Vůbec na žádné si nemohl najednou vzpomenout!
„Olivo, neotáčej se!“ Napomenula paní Makovcová tlustoprda, kterého Rob nesnášel. Patří mu to, hajzlovi, byl najednou spokojenější. Ovšem na žádné slovo, ve kterém se po B píše tvrdé Y si vzpomenout nemohl.
Bidlo, ale to je měkké. Bílá barva, také měkké. V televizi slyšel slovo biolog, ale tam je také měkké.
„Poslední otázka, děcka, napište, prosím, název knihy, kterou právě čtete, kdo ji napsal a jak se jmenuje hlavní postava.“
„No to je jasné. Čtu Harryho Pottera, hlavní postava je Harry Potter, ale kdo tu knížku napsal? Stephen King? Jo, to bude on,“ rozvážně psal Robin to, co si myslel.
„Zkontrolujte si, prosím, písemnou práci po sobě a za chviličku si ji vyberu,“ sdělovala paní učitelka. Čtyři otázky a čtyři odpovědi. To bylo její. Za každou špatnou odpověď nebo chybu o stupeň horší známka.
Robert pozoroval svůj list papíru a přemýšlel, že by mohl dostat dvojku. To kvůli tomu, že nevěděl, jaká jsou slova, ve kterých se po B píše tvrdé Y.
„Robine, vyber práce a přines mi je, prosím,“ přerušila přemýšlení žáka paní Makovcová a ze stolků začaly popsané listy papíru mizet jeden za druhým. Někdo měl odpovědi všechny, jiný ne, stihl si Robert při sbírání všimnout.
Pak si všichni opět vyndali na stůl sešity a učebnice a pokračovalo se v hodině. Ke konci dorazil pan ředitel: „Zítra už můžete normálně do své třídy,“ dozvěděli se: „Já dnes požádal paní uklízečku, aby vám tam hezky uklidila,“ dodal ještě a všem žákům pomaličku spadl kámen ze srdce.
Konečně budou opět ve vlastní třídě!
Strávili tam všichni spolu vlastně celé čtyři roky. Pár žáků odešlo, dvě žákyně jsou nové, ale stále jsou dobrá parta kamarádek a kamarádů. Jen na dveřích se mění číslo třídy podle toho, jak rostou.
Během té doby se dokonce seznámili i někteří jejich rodiče. Samozřejmě nikdo nevěděl, co se ve třídě děje. Jako každý kolektiv měl i tento třídní svá tajemství, se kterým se nikomu nesvěřoval.
Že Olivovi říkají Tlustoprd určitě nevěděla ani jeho maminka!
Přitom když se viděli poprvé všichni ve třídě, takový Oliva nebyl. Normálně se s ním dalo bavit, byl jedním ze šašků celé třídy.
Pak ale začal přibírat na váze a někteří se mu začali posmívat.
K některým se přidávali další. Robin se s ním pohádal až mezi posledními. Skoro nikdo se s ním nebavil, jen Robert ano, i když se ho ostatní ptali, proč se s tím Smraďochem stále kamarádí.
No a když o jedné z přestávek zasechl: „Hele, to je ten, co smrdí taky,“ udělal všemu konec a od Olivy si odsednul. Přece s ním nebude sedět v jedné lavici, aby měl sám problémy s většinou třídy!
Marušce to bylo vlastně jedno. Radil se s ní, jestli to má vydržet a Olivu chránit, ale neporadila mu vůbec nijak. Prostě jen seděla a mlčela a nic neříkala. Takže rozhodnout se musel Robert sám.
Věřil, že udělal dobře.
Paní Makovcové chvilku vrtalo hlavou, proč s Olivou nikdo nechce sedět, ale pak nad tím mávla rukou. Doma měla kočku, o kterou se musela starat a protože šlo již o stařičkou kočičí dámu, dala přednost přemýšlení nad jejím osudem než nad tím, aby ještě přemýšlela nad Olivou a jeho starostmi.
Učení ji bavilo, to měla ráda, ale už se také pomaličku těšila do penze: „Celý život jsem dětem věnovala,“ vyprávěla často kamarádkám, se kterými se setkávala v místní cukrárně.
Byla ráda, že si jí vyslechnou, protože manžel od ní odešel před šesti lety za jinou. Najednou jí začal říkat, že si nosí příliš práce domů a nad dětmi že zbytečně moc přemýšlí. Možná měl pravdu, napadlo jí párkrát.
Paní učitelka nevěděla, jak má svoji kočku pojmenovat a aby jí vynahradila člen rodiny, říkala jí prostě Makovka. Měla ji ráda a vypadalo, že i kočka se někdy těší na ni, až přijde domů.
Během dne Makovka polehávala, ale když paní Makovcová přišla domů, u dveří ji moc často nevítala. Uvědomovala si totiž, že přišla o svůj klid. Zase na mě bue dělat: „Či čí, já jsem ti přinesla lososa, no pojď ho aspoň ochutnat.“
Jako by vůbec nevěděla, že Makovka prostě jí jen ve chvíli, kdy ona má chuť. Jo, ještě aby dělala společnost nějaké učitelce. Nejraději proto byla ráda, když si paní Makovcová otevřela sešit a opraovala. To slyšela jen jízdu pera po papíru a mohla ještě chvilku podřimovat.
Zavřela oči a představovala si, jaké by to bylo v kočičím království. To by bylo přesně naopak!
Když by domů přišla Makovka, jen by otevřela dveře a kdyby nezapomněla, i paní Makovcové by něco přinesla. Učitě by jí však také lezlo na nervy, kdyby jí nalila třeba studené mléko, které má přece ráda teplé a říkala jí: „No tak se napij, je to mlíčko,“ přitom b měla třeba chuť na smetanu. Pořádnou, ze které se dělá šlehačka!
Bohužel to se nemohlo stát, a tak vlastně celý život vedle paní Makovcové trpěla. Přitom to byla právě ona, kdo dával paní učitelce jasně najevo, že když si chce hrát panička, ona by chtěla třeba ležet.
No a najednou po ní hodila míček a povídá: „Tak si hraj,“ no řekněte sami, vážení čtenáři a milé čtenářky, kdo by si v takové situaci hrál?
Občas e proto neudržela a na paní Makovcovou prskla nebo se ohnala packou. Ovšem to jste měli potom lyšet: „To se dělá, Makovko? Kdybys byla ve škole, hned bych ti napsala poznámku,“ neudržela se často paní učitelka ani doma.
Makovce to ovšem bylo šumafuk. A tím, že jí paní učitelka neuměla odpovědět kočičí řečí, záleželo jen na ní, co udělá. Někdy prostě jen důstojně odkráčela do svého pelíšku ani se neotočila, aby se podívala, jak je paní Makovcová nazlobená.
Paní učitelka v klidu procházela kolem všech dětí, u někoho se jen zastavila a pokývala hlavou, u jiného jen něco pošeptala. Všichni měli psát ještě na půl stránky sloh na téma Jak strávím dnešní odpoledne.
Pak si sedla k jednomu ze stolků a začala opravovat písemky. Podívala se rozvážně na hodinky, pak všem řekla: „Kdo dopíše, počká v klidu, než dopíší ostatní a pro dnešek budeme končit. Zítra už budeme u sebe, tak si nezapomeňte domácí úkoly z matematiky a na tělocvik si doneste sportovní oblečení.“
„Mohu vzít králíčka?“ Nedalo to Robinovi.
„Samozřejmě, rádi se s ním všichni seznámíme během prvouky,“ spadl našemu hrdinovi kámen ze srdce.
Sklidil si pomůcky a utíkal do fronty na jídlo. Byly dukátové buchtičky se šodó a k tomu kakao, ani zeleninovou polévku si nebral doufal, že si bude moct jít přidat, protože šlo o nejlepší jídlo, které školní kuchyně nabízela.
Jediná maminka ho neviděla ráda, ta byla spokojenější, když bylo rizoto nebo ryba s bramborem, ale kdo by neustále jedl tak nechutné věci? Divil se, když říkala, že se po sladkém přibírá.
Sám si dával, kde to šlo a nikdy neměl žádnou nadváhu. Ale to asi dělají asi všechny maminky, že neustále dětem zakazují, co je nejlepší.
Jen když byly prázdniny a on by u babičky, mohl mít sladké i dvakrát po sobě. Jeden den plněné knedlíky a další třeba makové buchty mlékem. To bylo takové tajemství mezi Robinem a babičkou, mamce raději ani jeden nic neříkal, aby nehartusila.
Ta totiž byla schopná k jídlu připravit jeden den plátek krůtího masa se zeleninou a druhý den třeba květákové placičky. Prý aby měl hodně vitamínů a rostl jako z vody.
V rodinách spolužáků a spolužaček to ovem bylo podobné.
Andy ve třídě na tabuli prozatím užívala klidu a pohody. Dnes je dokonce policisté fotili do archívu!
A na křídlo Kláry Zelenobílé byl nanešen bílý prášek, aby bylo zjištěno místo, které vrazilo do čela Jubánka. Všechny pomůcky však moc dobře věděly, že je nikdo za nic popotahovat nebude. Vůbec nikoho totiž nenapadlo, že by to mohly být práv ony, kdo na Jubánka nastražily léčku, do které se sám nachytal.
Prostě jak řekl kapitán, co vedl vyšetřování: „Dveře tabule se z ničeho nic otevřely,“ a tak i svůj poznatek nahrál i na diktafon a měl tak zaprotokolováno ohledání místa činu.
Že Červená, Černá, Modrá a Zelená ležely na zemi také nikoho netrklo: „Fixy se podezřelý pokusil odcizit, ale nejspíše mu při pokusu o útěk vypadly z kapsy,“ bylo z lidského hlediska logické.
Díky tomu všechny školní pomůcky věděly, že člověk není úplně dokonalý. Přitom to byl právě člověk, který je vyrobil a vdechl jim tak život!
No, člověk prostě není úplně dokonalý a nikdy nemyslí na to, že by mohl mít jakýkoliv jeho výrobek ještě nějakou přidanou hodnotu.
Kdysi dávno lidé vyrobili zbraně. Chtěli jimi lovit zvěř, aby se uživili. No a najednou zjistili, že zbraně mohou zabíjet i lidi a začali je používat proti době. Pak civilizace zanikla a přišla jiná.
A opět je to zase jako vždy. Svět žije v neustále se opakujících kruzích, aniž by si to tedy kdokoliv podstatně uvědomoval. Vadí to ale někomu? Vždyť nad tím ani nikdo nepřemýšlí! Nikoho to totiž ani nenapadne.
Když Robin dojedl, způsobně se rozloučil u stolu a šel odevzdat na jezdící pultík směrem k myčce své nádobí. Pospíchal domů, aby zkontroloval, jestli babička přinesla oblečení pro králíčka a chtěl mu vysvětlit, co má nebo může a co nemůže dělat ve škole.
Hlavně nevyrušovat a nehrát si mobilním telefonem a dávat pozor na to, co vypráví paní Makovcová. A když se bude na něco ptát, mohl by se přihlásit, napadlo ho, takže ho chce ještě naučit slepoň pár vyjmenovaných slov.
Jeho králíček pak totiž bude moci být tím nejchytřejším zvířátkem, kterého kdy škola měla na návštěvě!